Život Šimona a Karla se změní v den, kdy jsou tito dva kamarádi rozděleni gestapem. Karel, mladý katolík, je poslán do vyhlazovacího tábora Auschwitz, kde potkává Maxmiliána Kolbeho, a Šimon, žid, zůstává osamocený, sžíraný pocity viny.
Co se s nimi stane? Co jim život přinese? Jak se vyrovnají s tíživým a bolestným tajemstvím? Potkají se ještě někdy?
Tyto dva životy a jejich podivuhodný osud přenese čtenáře do víru poválečných let, boje o přežití a skutečné síly odpuštění.
296 stran
Ukázka
Jiří měl jen dvanáct nebo třináct let, ale pro něj to byl skoro dospělák.
„Jdeš pozdě!“
Šimon si vzpomněl na minuty, které ztratil váháním. Jiří rychlými a přesnými pohyby přemístil obsah Šimo nova vaku do svého. Pak mu pověděl:
„Řekni jim tam, aby si dali veliký pozor. Každý den přichází nová vlna drancování, pořád horší a horší. Zabrali nádraží v Lunéville, do vlaků strčili všechny Židy z oblasti. Bude lepší, když se tu příští týden neukážete. Ani dnes to nebylo moc rozumné. Tak běž, utíkej. A díky… Počkej ještě!“
Chvíli hrabal ve své brašně a pak mu podal kus perníku. Šimon ho strčil do kapsy a vydal se na zpáteční cestu. Novina, kterou se dozvěděl, ho úplně zmrazila. Poté si ale uvědomil, že tím pádem budou mít jeden týden volno, a to ho utěšilo. Letmo se dotkl obsahu své kapsy, o který se bude moci rozdělit. Vynikající perník paní Jany, to není pokaždé!
Ještě se musí dostat k Argentskému mostu, který leží níže po proudu na úpatí vyhaslého vulkánu Essey, jehož temná masa mu v noci sloužila jako orientační bod. Právě tam se měli opět setkat, aby pak společně dorazili na Purimontskou farmu. Z bezpečnostních důvodů nechodili zpátky stejnou cestou. Šimon se vracel vždycky o trochu dřív, neboť Karlova trasa byla delší.
Jak tak běžel, poháněný touhou být už doma, nevšiml si auta se zhasnutými světly, zaparkovaného u cesty. Jako vždy, když doběhl k mostu, sestoupil až k řece a schoval se pod kamenným mostním obloukem. Schoulil se ke zdi a doufal, že Karel dorazí co nejdříve…